Není lepšího daru než usmíření. (JESHOOTS.COM/Unsplash)
Sváry nejsou příjemné nikdy a hádka v rodině může obzvlášť bolet. Všichni známe ten svíravý pocit v žaludku, nahrnutí krve do tváře a náhle se potící dlaně, když se nám zdá, že se s námi nespravedlivě zachází.
Jde o prvotní reakce na stres, když se cítíme osobně či sociálně ohroženi. Přirozenou reakcí je bojovat nebo se dané osobě vyhnout. Instinktivně se nám na mysl tlačí pomstychtivost, jenže to může vést jen k začarovanému kruhu nepříjemností a napětí.
Snažit se na bolestivý incident zapomenout nebo si ho nějak racionalizovat, obvykle za účelem vyhnutí se další konfrontace, funguje jen zřídkakdy. I když se nepříjemné pocity postupně vytratí, obecně zůstávají v pozadí, kdesi v podvědomí a při každé připomínce se zase rychle vynoří. Jak je tedy vyřešit konstruktivně? Zbavíte se jich tak, že zkrátka odpustíte.
Jenže jak to udělat a co nám v tom pomůže? Tyto otázky si klademe od doby, kdy jsme začali před více jak 20 lety dělat výzkum se svědky Jihoafrické komise pro pravdu a usmíření. Tato organizace byla založena vládou Jihoafrické republiky, aby pomáhala lidem vypořádat se s traumaty zažitými během apartheidu.
Oběti, které uvedly, že se pachatelům odpustily, pociťovaly méně zloby a utrpení než ti, kdo tak neučinili. Také jsme si všimli, že oběti odpouštěly daleko snáze, když se jim dostalo omluvy.
Co to vlastně je odpuštění?
Odpuštění neznamená, že zapomeneme na bolest, kterou cítíme nebo ji minimalizujeme. Ani to neznamená druhé omlouvat. Odpustit znamená učinit vědomé a záměrné rozhodnutí, že opustíme naše pocity nevraživosti a touhy po pomstě a to bez ohledu na to, zda si to osoba, jenž nám ublížila, zaslouží.
Odpuštění v prvé řadě není o těch druhých. Je o tom zabránit nám samým, aby nám zášť k druhým lidem ztrpčovala život.
Lidé se chtějí vrátit do bodu, jak se cítili, než k celému incidentu došlo. A chtějí si na tu událost pamatovat, aniž by pociťovali hořkost a vztek, měli sevřenou hruď a v hlavě nad celou záležitostí donekonečna přemítali.
Usmíření v rodině prospěje všem. (Unsplash)
Odpustit zabere nějaký čas. Někdy pomůže, když si vzpomeneme na situace, kdy jste vy v minulosti ublížili druhým anebo se zkusit na celou věc podívat očima toho druhého.
Musíme začít tím, že si odpustíme za podíl, který bychom ve svých očích mohli na incidentu mít. Oběti sexuálního zneužívání nebo obtěžování uvádějí, že to nejtěžší na celém procesu odpouštění je přijmout, že ony samy vinu nenesou, a také přestat se na sebe zlobit.
Potom, co odpustíte sami sobě, je snazší odpustit v soukromí i druhým lidem. Výzkumy ukazují, že odpuštění nám pomáhá k úlevě a může dokonce prodloužit život.
Druhé straně můžeme o svém odpuštění říct nebo mu to ukázat například tak, že dané osobě v něčem pomůžeme, aniž by nás o to prosila.
Jak se správně omluvit
Jedna věc, která často lidem pomáhá odpustit, je přijmout omluvu. I když se omlouvání obáváme, obvykle když si vzpomeneme, jak jsme nabízeli druhým omluvu my, šlo o pozitivní zkušenost.
Taková dobrá omluva má v ideálním případě tři části: přiznání zodpovědnosti, projev zármutku a učinění něčeho, co náš přestupek vyhladí anebo zabrání tomu, aby se znovu opakoval. Sem může patřit i přímý slib, že se to už nikdy nestane.
Když jsme se ptali lidí, které urazil jejich partner či partnerka, co je přesvědčilo, že je to té osobě opravdu líto, odpověděli, že činy vypovídají hlasitěji než slova. Jedna dotazovaná uvedla, že by pomohlo, kdyby partner pro ni udělal něco, do čeho se mu jinak nechce.
Slíbit, že už druhé straně neublížíte, je ideální omluvou. (Priscilla du Preez / Unsplash)
Omluva neznamená říci druhým, že nás mrzí, že jsou naštvaní, nýbrž jde o to sdělit jim, že chápeme, proč jsou na nás rozezlení, že litujeme, že jsme je do takového stavu dostali a že chceme, aby je hněv přešel. Účinná omluva dává druhé straně signál, že chápeme, proč se zlobí.
Studie zabývající se lékařskými omyly a reakcí zasažených lidí ukázala, že omluva je nejúčinnější, když se zaměří na potřeby pacientů. Nemusíme vždy vědět, jak se zloby zbavit, proto je obvykle vhodné zeptat se osoby, které se omlouváme, jaké jsou její potřeby.
Pokud se omluva nezdaří napoprvé, můžete to zkusit znovu, ale nejdřív pozorně naslouchejte, co vám daná osoba říká a věnujte těm slovům pozornost. Nesprávně mířená omluva může celou situaci jen zhoršit a druhého ještě víc rozčílit, což sníží pravděpodobnost, že nám odpustí.
Vaše bezpečí je na prvním místě
Stresová reakce, kterou při konfliktech zažíváme, má i ochranný efekt, protože nás motivuje k zabránění tomu, aby nás druzí lidé využívali nebo nám ubližovali. Hněv někdy funguje.
Ilustrační záběr. (Flickr)
Někdy mohou přijít chvíle, kdy se každý z nás cítí jako oběť nebo si druzí lidé neuvědomují, že lidem kolem sebe ubližují, a to i přesto, že vnímají, že někdo s jejich chováním není spokojený.
Dobrý způsob, jak to vyřešit, je zeptat se lidí, co se děje, a pak jim naslouchat a snažit se je pochopit místo snažit se přijít s odpověďmi. Když nasloucháme tak, aniž bychom instinktivně přemýšleli o tom, jak se bránit, možná si uvědomíme, že došlo k nedorozumění anebo jsme se chovali nevhodně.
A pokud se cítíte uraženě, protože vám někdo něco řekl nebo udělal, můžete se vyhnout nepříjemným pocitům tím, že druhému člověku řeknete, jak se cítíte.
Alfred Allan je profesorem na Edith Cowan University aMaria Allan přednáší psychologii na Edith Cowan University v Austrálii. Tento článek byl původně publikován na portálu The Conversation.
Přeložil z původního článku newyorské redakce deníku Epoch Times: Ondřej Horecký.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás jeho sdílením na sociálních sítích.
