Příběh z Československé lidové armády před listopadem 1989
Diplomovaný inženýr Karel Franče je bývalým podplukovníkem Československé lidové armády, kde pracoval jako specialista telekomunikačních a automatizovaných systémů. Dnes již 70letý důchodce a rodák z Chomutova se v rozhovoru s deníkem Epoch Times podělil o svoje nevšední zážitky z armády.
Nejprve v Chomutově vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou. „Měl jsem štěstí, že jsem jako student prožil takzvané Pražské jaro a pana Šika. Po střední škole (v letech 1968–1973) jsem studoval na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně, obor vojenská sdělovací technika. Prvních pět semestrů bez marxisticko-leninské výchovy. Měl jsem se vzdělávat pro náš obranný průmysl či práci rozvědky, utajeného spojení doma i v zahraničí,” vzpomíná pan Franče. „Nebyli jsme rudými kádry, ale dobře vzdělanými odborníky, které i Husákovo Československo nakonec potřebovalo.”
V letech 1973–1992 pracoval v oboru telekomunikací a automatizačních prostředků velení pro vojsko Protivzdušné obrany státu a letectvo. Na Velitelství letectva a protivzdušné obrany byl od roku 1986 sekretářem státní komise MASIV (Modernizovaný automatizovaný systém integrovaného velení).
„Věděli jsme, co je americký Orange book[1] a komunikační protokol X.25[2]. Věděli jsme, jaké kladou požadavky a úkoly na tvůrce výpočetní techniky a počítačových sítí. Již tehdy, v období rozpadajícího se světového socialismu, jsme tvořili na sovětech nezávislou AIS (dnes IT – informační technologie), která byla průkopnická i pro dnešní armádu,“ říká pan Franče.
Po převratu a rozpadu Sovětského svazu v roce 1989 přešel podplukovník Franče do soukromého sektoru a rozběhl vlastní podnikání v oblasti tvorby nových aplikací využívajících satelitních telekomunikací. Založil společnost ACS Brandýs nad Labem, v.o.s. – automatizované družicové systémy VSAT. Začal spolupracovat s americkou firmou GTE Spacenet International a kanadskou společností Network system informations Montreal na vývoji a tvorbě datových sítí pro Českou republiku.
Pane Franči, vyprávěl jste mi, že jste se v 80. letech v armádě dostali do problémů během přebírání sovětského Systému A-50. Co se tehdy vlastně stalo?
Podruhé v mém služebním životě mi hrozili, že skončím na Sibiři, společně s podplukovníkem Janem Bandíkem. To byl stíhač a letovod na našem Velitelství letectva a protivzdušné obrany. Já byl vedoucí starší důstojník Oddělení rozvoje vědy a velení se zkušenostmi se sovětskými automatizačními technologiemi na našich místech velení.
Oba jsme byli jmenovaní velitelem Letectva a protivzdušné obrany za Československou lidovou armádu do komise, která měla převzít sovětský Systém vzdušného průzkumu a velení A-50, bylo to podle mojí paměti v roce 1986.[3]
Viděli jste ten systém osobně, když ho přivezli ze Sovětského svazu?
My jediní dva, já s Janem Bandíkem, jsme v Milovicích letoun systému A-50 osobně viděli zevnitř. Když jsem zjistil, že v tom jejich obrovském letadle jsou podlahové rošty a žebříky z výroby čerstvě natřené a barva botami obsluhy netknutá, chtěl jsem vidět bojovou obsluhu tohoto systému, ale neukázali nám ji, prý jela do Prahy na výlet.
Prohlídkou jsme zjistili, že po stranách na patrech byla uchycena automatizační technika a prostředky navedení letectva a kosmické komunikace, podobná té, co jsme měli instalovánu na našem novém velitelském stanovišti Protivzdušné obrany pod zemí na ploše pomalu poloviny fotbalového stadionu.
Jaký jste z toho měli dojem?
V ten moment jsem pochopil, že nás zase nějak klamou a že nás čeká obrovská práce, když to převezmeme. Pokud bychom systém přebrali, oba jsme měli dostat generálské hodnosti a řídit celý systém A-50. Na Spojeném velení v Moskvě už o tom bylo údajně rozhodnuto.
Sověti v Milovicích tu svoji automatizační techniku ani neuměli obsluhovat, takže jsme jim museli půjčit tři naše důstojníky, které Sověti převlékli do jejich uniforem.
Že to nebude v pořádku, jako jsme to zažili dříve s přebíráním podobné technologie u nás i na bojových střelbách v Kazachstánu (Ašuluk, Astrachaň), jsem tedy už dopředu předpokládal.
Podle toho, co jste říkal, se jednalo o poměrně velké vojenské cvičení.
Ano, na naše dnešní poměry šlo o obrovskou leteckou operaci. V rámci zkoušky systému A-50 byly naplánovány lety stovek letounů simulujících stranu útočníka a stranu obránce. Na dva dny byl nad střední Evropou s vědomím NATO vyloučen civilní letový provoz (na několik hodin každý den).
Letoun systému A-50 měl opisovat osmičku nad územím Maďarské lidové republiky, Slovenska, Česka, Polské lidové republiky a Německé demokratické republiky, aby mohl radiolokačně sledovat západní uskupení letounů (útočníci), řídit a radiolokačně sledovat východní uskupení (obránci). Tedy měl aktivně působit na leteckém bojišti ve prospěch východního uskupení.
Jak zkoušky a letecké operace nakonec probíhaly v praxi?
Sověti odmítli mou žádost o vpuštění našeho technika na palubu letounu A-50. Zdůvodňovali to protokoly o provedení zkoušek. Podle nich si ČSSR tuto podmínku nedala a technika podléhala jejich vojenskému tajemství, bezpečnostním předpisům a mohly by nastat problémy při řešení následků případné havárie.
Druhý den zkoušek jsem u kontrolní obrazovky zjistil, že se nám od systému A-50 cestou Milovického objektu (VP-04 M) vrací stejná vzdušná situace, kterou jsme z našeho objektu automatizovaného velení uvědomovali všechna stanoviště. Včetně tohoto stanoviště Střední skupiny vojsk v Milovicích (VP-04M).
Co to znamená? Oni vám vraceli zpět vaše vlastní výsledky a vydávali je za data produkovaná systémem A-50?
Ano. Ty informace byly výsledkem práce našich šesti radiotechnických praporů a práce průzkumu od součinnostních divizí Protivzdušné obrany.
Zavolal jsem k tomu kolegu z komise Jana Bandíka, i on mi odsouhlasil, že tento letoun A-50 (díky pylonu s anténou nad trupem, křídlům, trupu a ocasním plochám a své konkrétní poloze a výšce ve vzduchu) nemůže vidět všechny vzdušné objekty, které nám předával jako svou průzkumnou radiolokační situaci. Tedy všechny informace, které vidí radiolokátory pracující na zemském povrchu.
Potom, čeho jsme byli svědky před spuštěním testů, jsme už měli silné pochybnosti. Bylo stále jasnější, že je letoun bez bojové obsluhy, na palubu odmítli vzít mého specialistu a nyní nám posílají nereálná data… Došel jsem k závěru, že systém A-50 je nefunkční a celá zkouška je podvod.
No, ale i když jste byli dost odvážní na to, abyste riskovali střet se společným velením Protivzdušné obrany Varšavské smlouvy a Sovětského svazu, jak jste jim mohli dokázat, že je to celé podvod?
Navrhnul jsem druhému členu odborné komise Velitele letectva a protivzdušné obrany podplukovníkovi Ing. Janu Bandíkovi (a on mi to odsouhlasil), nechat přerušit telekódový signál o vzdušné situaci do objektu VP-04M v Milovicích (stanoviště Sovětů). Výsledek byl do cca 20 vteřin jasný. Přestali jsme od nich dostávat jakákoliv data o vzdušné situaci.
Jak jsem předpokládal, Sověti nás podvedli tím, že počítač aparatury VP-04M námi dodávanou vzdušnou situaci časově mírně dopočítal (v aproximaci tras) a vrátil nám ji jako výsledek práce na něj připojeného systému A-50.
Neměli ani schopného operátora na zemi, který by alespoň na jejich VP-04 M odfiltroval (vymazal) vzdušné objekty, které letoun systému A-50 s největší pravděpodobností ani nemohl svou anténou vidět. Kdyby informace takto upravili, nedokázal bych tento systém odmítnout jako nefunkční.
Byli si tak jistí, že je ten systém již de facto prodán, že se ani neobtěžovali jeho nefunkčnost před komisí dostatečně kamuflovat.
Jak Sověti zareagovali, když jste přestali dodávat informace do jejich stanoviště?
Výsledkem byla pohroma na velitelském stanovišti Protivzdušné obrany. Nejdříve za mnou přišel náš náčelník, pan plukovník Kraus. Tomu jsem sdělil, jak jsem odhalil podvod, a co jsem jako člen komise nařídil udělat, tedy přerušit vysílání signálu o vzdušné situaci do objektu v Milovicích.
Potom přišli sovětští a naši generálové ze Spojeného velení a zasypali nás výhrůžkami, že nás pošlou na Sibiř. Nakonec jsem je od sebe vyhnal jako nepoctivé komunisty. Řekl jsem jim: „Jste komunisté? Já ano. A to si budeme jako soudruzi vzájemně lhát a podvádět se? Já lhát nebudu a protokol o provozuschopnosti a převzetí systému A-50 nepodepíšu.“
Naštěstí už tu komedii nemohli opakovat, protože domluvit s NATO a leteckými společnostmi vyloučení civilního letového provozu nad střední Evropou také něco stálo. Výsledkem bylo, že se systém nekoupil a nezasadil do provozu.
A jak to dopadlo, poslali vás na Sibiř?
Výsledek? Neposlali nás na Sibiř, ale ani generály jsme se nestali. Nevyhodili nás z armády, jen se nám zarazil služební a hodnostní postup, takže jsem skončil jako podplukovník. Ale na plukovnických funkcích jsem působil alespoň deset let.
Asi za 14 dní po akci mi zavolal můj Velitel letectva a protivzdušné obrany (náměstek ministerstva obrany) a vydal rozkaz, ať nechám přivézt do Staré Boleslavi autobus těch, co se na akci zkoušek systému A-50 podíleli. Všichni jsme tajným rozkazem obdrželi finanční odměnu. Moc to armádu nestálo, ale říkalo se tehdy, že jsme s Janem Bandíkem ušetřili ČSSR kolem 3 miliard korun.
Říkal jste, že česká armáda byla už v tu dobu schopna vyrábět konkurenceschopnou techniku a nemusela by nakupovat ze zahraničí.
Nedostatečné výpočetní možnosti Sovětské řídící techniky u letectva a protivzdušné obrany k řešení vzdušné situace nás vedly k zasazování personálních počítačů kompletovaných ve Slušovicích, k tomu nám pan Čuba pomohl. Byli jsme schopni bojově využít obrovské množství našich letounů a protivzdušných raket, proti případnému protivníkovi i v kruhové obraně země.
Společně s programátory z Výzkumného ústavu 060 Liptovský Mikuláš jsem v rámci Vojenského zlepšovatelského hnutí vyvinul a zprovoznil objekty pro řízení bojové sestavy divize protivzdušné obrany, protiletadlového raketového pluku a stíhacího leteckého pluku. Za což jsem byl dvakrát vyhodnocen jako nejlepší zlepšovatel armády.
Naši vlastní lidé byli tehdy schopní vyrábět techniku, která mohla být i budoucím předmětem dobrého obchodního artiklu naší vojenské výroby. V tom jsem byl předvídavý průkopník. Budoval jsem dlouhá léta vlastní, námi vytvořený systém, který byl i mnohem levnější (než zahraniční) a v bojových možnostech v podstatě neomezený.
Můžeme se nyní posunout dál a popovídat si o vašem odchodu z armády?
To bylo až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1989. Odešel jsem někdy před rokem 1993, poté, co jsem odhalil korupční podvod na našem Oddělení rozvoje vědy a velení Velitelství letectva a protivzdušné obrany. Sice jsem za to byl oceněn pochvalou od náčelníka generálního štábu pana Pézla, ale také mi kamarádi postižených „za odměnu” zrušili funkci. Byl jsem najednou nadbytečný a přinucen odejít z armády. Vybojoval jsem si možnost přibližně půl roku zůstat u armády a během té doby se přeškoloval na činnost v soukromém sektoru.
Takže jste svoji specializaci využil jako základ pro soukromé podnikání?
Ano. Chtěl jsem využít svoje zkušenosti z řízení automatizace taktického stupně velení a řízení vědy. Když už jsem uměl nad mapou teritoria řídit letectvo a rakety různých typů proti vzdušným cílům, nebyl problém tento systém velice rychle přepracovat pro mírové účely. Například pro Integrovaný záchranný systém. Místo vzdušného cíle byla událost – nehoda, vražda, havárie.
K takové události bylo třeba v reálném čase koordinovat příjezdové, doletové doby a optimalizovat využití sil a prostředků: Hasičského záchranného sboru, Zdravotnických záchranných služeb (včetně vrtulníků a operačních kapacit různých odborností v nemocnicích), odborných složek Policie nebo Civilní ochrany. To vše v konkrétní reálně časové pohotovosti k zásahu na teritoriu.
Tohle jsem byl schopen v praxi udělat, takže jsem založil společnost ACS Brandýs nad Labem v.o.s., a velice rychle v ní vyvinul systémy ACS Zdravotník, ACS Auto, ACS Zprostředkovatel. Připravil jsem také ACS Mýtné (společně se Satcomnet Montreal).
Získal jsem pro rozvoj firmy silné finanční zázemí v USA, ale neuvěřitelná polistopadová korupce ve vládních kruzích a našem tehdy státním bankovnictví, včetně České národní banky, vedla k naší cílené likvidaci a nedovolila mi tyto systémy (v letech 1995–1997) rozvinout do praxe.
Pokračování: Rozhovor: Karel Franče – rozvoj satelitních systémů v české polistopadové demokracii a příběh společnosti ACS
Děkujeme za rozhovor
Čtěte také:
Kdo byl Svatopluk Potáč? Komunista, ekonom, poradce a jeden z „otců“ kupónové privatizace…
Historie: Cesta přední sovětské herečky do sibiřského pracovního tábora
Poznámky:
[1] Orange book - norma pro vývoj počítačových sítí a jejich bezpečnostní kontrola státem
[2] X.25 - světová norma pro přenosy informací ve formě datových paketů a jejich směrování a zabezpečení.
Ověřování faktů:
Vyjádření Správního archívu Armády České republiky: (Mojmír Sklenovský) 12. 4. 2019
[3] V roce 1986 proběhlo větší vojenské cvičení nazvané GRANIT-86. Cvičení proběhlo ve dnech 1. - 6. 4. 1986.
Byly dohledány materiály zasedání vojenské rady velitele PVOS, jejichž součástí jsou ,,Závěry ze cvičení GRANIT 86 s návrhy na zkvalitnění přípravy velitelů, štábů a vojsk“. Dále bylo dohledáno čj. 0026074/1986 - Vyhodnocení plnění úkolů ve výcvikovém roce 1985-86, vytyčení a objasnění úkolů pro výcvikový rok 1986-87. Z materiálu vyplývá, že od 1. 1. 1986 do 30. 9. 1986 bylo provedeno celkem 1839 vzletů na
letounech L-39ZA, Mi-24D, MiG-21, MiG-23. V uvedených materiálech však není o využití resp. zkoušce sovětského letounu A-50 žádná zmínka.
Karel Franče v ČSLA působil. Z průběhu služby je zřejmé, že se od roku 1986 zabýval problematikou automatizace velení pro operační-taktický stupeň oddělení automatizace velení velitelství Protivzdušné obrany státu (PVOS).
Jan Bandík v ČSLA působil. Po rozdělení republiky k 31.12.1992 zůstává na Slovensku a přechází do ASR. Z průběhu služby je zřejmé, že od roku 1986 působil ve funkci velitele stíhacího pluku a hlavního letovoda oddělení stíhacího letectva velitelství Protivzdušné obrany státu (PVOS).
