Walter J. Ciszek. (ciszek.com)
„Jak jste dokázal to všechno přežít?“ byla nejčastější otázka amerických novinářů. Jeho odpověď byla pokaždé stejná: „Byla to boží prozřetelnost.“
Po návratu ze sovětského gulagu napsal nejprve knihu vzpomínek S Bohem v Rusku, později publikoval knihu On mě vede.
Walter J. Ciszek. (ciszek.com)
„Je těžké zachytit pohyb v nitru druhého člověka a dát artikulovanou podobu jeho pohnutkám.“
Jak se vystudovaný jezuita dostal do Ruska?
Walter, původem z polské rodiny, si velmi přál odejít hlásat křesťanskou víru do Ruska, ale prozatím byl vyslán pouze do tehdejšího polského Albertyna.
17. října roku 1939 do Albertyna dorazila také Rudá armáda a spolu s ní přišla také bolševická propaganda a represe věřících. Jeden po druhém pak přicházeli ustaraní farníci za svým mladým knězem a v obavách se ho tázali, co mají dělat. Jak se situace postupně zhoršovala, lidé se už do kostela odvažovali přicházet pouze v noci, zatímco jejich vlastní děti byly vedeny k tomu, aby své rodiče udávaly.
Mládež byla doslova odtržena od rodičů, přinucena vstoupit do pionýra nebo komsomolské organizace a vedena k tomu, aby „hlásila“ jakékoliv „úchylky“ u nich doma. Propaganda proti církvi a zbožným lidem běžela na plné obrátky, věřící se postupně stávali jednou z nejpronásledovanějších skupin.
S něčím tak těžkým se jako věřící dosud nesetkal. A měly přijít horší chvíle.
Hrob Waltera Ciszeka ve státě Pensylvánie, USA. (volné dílo)
Někteří Poláci šli také dobrovolně do Ruska za vidinou „komunistického ráje“, a z toho, co se dělo, byli silně rozčarováni. Před totalitní moci už nebylo úniku, ani pro lidi plné ideálů komunismu.
Při těžké dřině a nedostatku jídla nakonec došli kněží k názoru, že jejich poslání v Rusku nabývá nového významu. „Na nás bylo, abychom poznali (boží) vůli v realitě dané situace a jednali odpovídajícím způsobem,“ vzpomíná Ciszek ve své knize.
V červnu 1941 vtrhli zaměstnanci NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) do dřevěných ubikací tábora a Walter Ciszek byl spolu se svým druhem zatčen a uvězněn v ruském přístavním městě Perm na řece Kama na samém východě evropské části Ruska, poblíž pohoří Ural. Ve špíně, bez možnosti jakékoliv hygieny a bez lidské důstojnosti docházelo k dlouhým výslechům a nekonečnému čekání na to, co bude dál.
Když svým spoluvězňům prozradil, že je kněz, byl překvapen, že dokonce i vězni jím pohrdají. Bolševická propaganda proti věřícím se šířila velmi rychle a důkladně, Ciszek se nepřestával udivovat nad tím, jaké má výsledky.
Po sérii výslechů byl vlakem byl dopraven do Moskvy, do nechvalně proslulého velitelství bývalé sovětské tajné služby KGB nazývané Lubjanka. Součástí budovy byla i věznice, ve které byli zadržováni mnozí političtí vězni. O tomto vězení se zmiňuje ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Zde byl Ciszek podroben tvrdým a stále se opakujícím výslechům. KGB ho označovala za „vatikánského špiona“.
Ve vězení bylo podivné ticho. Stráže v Lubjance nosily speciální textilní obuv, aby jejich kroky nebyly slyšet. Když se ozvalo skřípění dveří nebo se pohnulo okno špehýrky, vězni se pokaždé lekli. Nikdy nevěděli, že se někdo blíží k jejich cele.
Čisté svědomí, které měl vůči nařčení ze špionáže, nebylo knězi nic platné. Hladovění v cele a opakované výslechy pokračovaly po celou dobu války, pět let.
5 let v Lubjance
Vyšetřovatelé zapisovali jeho odpovědi do předem připravené obžaloby. Všiml, si, že téměř ani neposlouchají, co jim říká. Když se snažil jejich zápisy vyvracet, vyšetřovatel mu odpovídal, že v zápisech „popsal fakta, jak se jeví z hlediska sovětských zákonů“.
Pod tlakem vyšetřovatelů, po roce vazby, nakonec roztřesenou rukou podepsal dokument o spolupráci. Když však nabral trochu síly, začal další návrhy NKVD odmítat. Strávil další roky v Lubjance, na samotce.
Když odmítl provádět špionáž pro KGB ve Vatikánu, byl bez soudu poslán na 15 let nucených prací v gulagu na Sibiři.
Už cestou tam v přeplněném nákladním vlaku potkával zločince a kriminálníky, kteří měli svoje „pravidla“ a přežívali díky svojí brutalitě páchané na ostatních vězních. Nesnášeli politické vězně. Stačila nepatrná záminka, a dokázali by ho bez váhání zamordovat. Později pochopil, že i oni byli lidé, jednající ze strachu.
A tak jeho pětiletou vazbu v Lubjance vystřídal pobyt ve vězeňských táborech na Sibiři. Nedostatečně oblečen, nedostatečně živen, přinucen dřít v arktických mrazech, ubytován jako tisíce jiných v dřevěných domcích.
Když jej ihned po příjezdu do tábora přiřadili k vykládce uhlí, musel pracovat až 15 hodin denně. Bez kondice po vazbě ve vězení zažíval velmi bolestivé a dlouhé období fyzického utrpení.
„Žádný stroj by neobstál...“
„Žádný stroj vytvořený člověkem by neobstál den co den v takovém trvalém přetěžujícím pracovním nasazení a nejkrutějších povětrnostních podmínkách,“ konstatoval Ciszek, když byl přinucen pracovat za jídlo, za možnost žít.
Za to, že byl knězem, se mu dostávalo zvrhlých privilegií. Například byl neustále posílán na ty nejtvrdší brigády. Když se snažil potají vykonávat mši nebo jiné katolické obřady, trestanci ho udávali, což mu přinášel další nevýhody a tvrdou práci.
Přesto však pracoval poctivě, takže se druzí divili, proč dělá vše tak důsledně. Během 15 let v sibiřském prostředí otevřeli vězni pracující za trochu jídla několik dolů, postavili továrny, města. Ciszek věřil tomu, že výsledky této práce budou někdy někomu k užitku.
Propaganda místo duchovna
Bez jakékoliv vznešené četby nebo duchovního povzbuzení byli při těžké práci vězni ještě „bombardováni propagandou“ o práci ve prospěch budování socialismu. Propaganda se tak pro vězně svojí naléhavostí a nelítostností stávala další formou neustálého obtěžování.
„Že stále působila síla zla a útočila na lidské mysli, bylo právě takovou skutečností, jako ostnatý drát táborového plotu a propaganda, která nás denně ubíjela,“ popisuje Ciszek ve své knize.
Spoluvězni naznačovali, že výkon trestu pravděpodobně nebude mít konce. Nakonec však přišel ten den, kdy bylo uznáno, že jezuita si svůj „zločin“ odpykal a může být propuštěn. V tu dobu byl vězněn v lágru v sídle Kajerkan, které bylo založeno roku 1943 jako osada pro horníky a stavitele, na jehož budování se podíleli hlavně vězni z Norillagu, jednoho ze stalinských gulagů.
Jako odsouzený „špion“ dostal Ciszek jen omezující propouštěcí průkaz zvaný položenije pasportu. Propuštěný vězeň tak byl volný jen do jisté míry. Ve své knize uvádí, že téměř nemohl uvěřit tomu, že může opustit tábor, sednout na vlak a odjet ze Sibiře.
Měl povinnost hlásit se v každém kontrolním místě na „policii“. Svůj pas neměl a návrat domů byl zatím v nedohlednu. Dojel do Norilska, kde ve slumech vyhledal další kněze, kteří tam žili namačkaní v neutěšených podmínkách. Ale lidé hladovějící po křesťanské víře za nimi přicházeli i do stísněných podmínek, aby vyslechli jejich kázání a naplnili touhu po Bohu.
Walter Ciszek zde dostal zaměstnání, při němž se mohl potají věnovat kněžské službě. A místní lidé přicházeli.
Jeho aktivity však neunikly pozornosti NKVD, která mu sdělila: „Vaše služba zde není žádoucí,“ a s vyhrůžkami jej odeslala do Krasnojarsku, který leží na jihu sibiřské části Ruska u řeky Jenisej a na trase Transsibiřské magistrály.
V Krasnojarsku se opět spřátelil s místními lidmi, s věřícími i se straníky.
Jak se dá vysvětlit taková víra v zemi, kde vládne ateismus a strach?
Pro místní lidi byla jejich víra realitou, na níž lpěli, byla pro ně doslova otázkou života a smrti. Byli ochotni pro ni obětovat cokoli. Nebyla to záležitost doktrín či obřadů, seznával Ciszek.
„V jejich očích byl Bůh skutečný tak jako členové jejich rodiny. Obraceli se k němu v těžkých chvílích… a byli ochotni raději všechno na této zemi ztratit, než aby se vůči němu dopustili urážky...“
„Pro tyto prosté lidi měla víra příliš velkou cenu, než aby byli ochotni ji vyměnit za společenský postup, za lepší zaměstnání, dokonce lepší dosažitelné vzdělání pro své děti, které velmi milovali.“
Komunisté dali neurčité sliby dokonalé společnosti, který měla vzniknout v budoucnosti, vyšší a lepší etapy lidstva, která nastane v jimi prorokovaném „zlatém věku“, který nikdy nanastal.
„Je ironií, že budoucí zlatý věk komunismu přijímají průměrní občané se stejným pohrdáním, jaké měli komunisté zpočátku pro ´vzdušné zámky náboženství´,“ povšiml si Ciszek.
Lidé věděli o teroru za vlády Stalina – prakticky téměř každý měl přítele nebo příbuzného anebo přinejmenším věděl o někom, kdo otročil v sibiřských pracovních táborech.
Kněz se také pozastavoval nad povolením potratů a jejich množstvím, které místní ženy podstupovaly pod vlivem komunistické ideologie. Platy v „komunistickém ráji“ byly tak nízké, že rodiče mohli stěží uživit jedno, maximálně dvě děti.
„Jestliže se život už v samém počátku bere na tak lehkou váhu, když společnost schvaluje takové zlo, kde to skončí? Jak to společnost může vyřešit?“ ptal se už tehdy Ciszek.
Jeho mise do Ruska skončila náhle a záhadně. V říjnu roku 1963 kněz Walter J. Ciszek vystoupil z letadla na newyorském letišti Idlewild a mohl se konečně svobodně nadechnout.
V závěru svých vzpomínek uvádí, že na ruské křesťany, na bývalé spoluvězně a přátele z východní oblasti, vzpomíná každé ráno s láskou a zármutkem .
Jeho svědectví mají z historického i lidského hlediska velkou výpovědní hodnotu.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také: Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby
Při těžké dřině a nedostatku jídla nakonec došli kněží k názoru, že jejich poslání v Rusku nabývá nového významu. „Na nás bylo, abychom poznali (boží) vůli v realitě dané situace a jednali odpovídajícím způsobem,“ vzpomíná Ciszek ve své knize.
„Okolnosti byly ponižující jen potud, pokud jsme se ponížit dali.“
V červnu 1941 vtrhli zaměstnanci NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) do dřevěných ubikací tábora a Walter Ciszek byl spolu se svým druhem zatčen a uvězněn v ruském přístavním městě Perm na řece Kama na samém východě evropské části Ruska, poblíž pohoří Ural. Ve špíně, bez možnosti jakékoliv hygieny a bez lidské důstojnosti docházelo k dlouhým výslechům a nekonečnému čekání na to, co bude dál.
Když svým spoluvězňům prozradil, že je kněz, byl překvapen, že dokonce i vězni jím pohrdají. Bolševická propaganda proti věřícím se šířila velmi rychle a důkladně, Ciszek se nepřestával udivovat nad tím, jaké má výsledky.
Po sérii výslechů byl vlakem byl dopraven do Moskvy, do nechvalně proslulého velitelství bývalé sovětské tajné služby KGB nazývané Lubjanka. Součástí budovy byla i věznice, ve které byli zadržováni mnozí političtí vězni. O tomto vězení se zmiňuje ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag. Zde byl Ciszek podroben tvrdým a stále se opakujícím výslechům. KGB ho označovala za „vatikánského špiona“.
Ve vězení bylo podivné ticho. Stráže v Lubjance nosily speciální textilní obuv, aby jejich kroky nebyly slyšet. Když se ozvalo skřípění dveří nebo se pohnulo okno špehýrky, vězni se pokaždé lekli. Nikdy nevěděli, že se někdo blíží k jejich cele.
Čisté svědomí, které měl vůči nařčení ze špionáže, nebylo knězi nic platné. Hladovění v cele a opakované výslechy pokračovaly po celou dobu války, pět let.
Velitelství bývalé sovětské tajné služby KGB nazývané Lubjanka. Součástí budovy byla i věznice, ve které byli zadržováni mnozí političtí vězni.(A.Savin / Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported, 2.5 Generic, 2.0 Generic and 1.0 Generic license.)
5 let v Lubjance
Vyšetřovatelé zapisovali jeho odpovědi do předem připravené obžaloby. Všiml, si, že téměř ani neposlouchají, co jim říká. Když se snažil jejich zápisy vyvracet, vyšetřovatel mu odpovídal, že v zápisech „popsal fakta, jak se jeví z hlediska sovětských zákonů“.
Tvrdá lekce: „Je to smutný příznak naší lidské křehkosti, že zapomínáme myslet na Boha nebo vidět ho za příznivým průběhem naší každodenní existence.“
Pod tlakem vyšetřovatelů, po roce vazby, nakonec roztřesenou rukou podepsal dokument o spolupráci. Když však nabral trochu síly, začal další návrhy NKVD odmítat. Strávil další roky v Lubjance, na samotce.
Když odmítl provádět špionáž pro KGB ve Vatikánu, byl bez soudu poslán na 15 let nucených prací v gulagu na Sibiři.
Už cestou tam v přeplněném nákladním vlaku potkával zločince a kriminálníky, kteří měli svoje „pravidla“ a přežívali díky svojí brutalitě páchané na ostatních vězních. Nesnášeli politické vězně. Stačila nepatrná záminka, a dokázali by ho bez váhání zamordovat. Později pochopil, že i oni byli lidé, jednající ze strachu.
Gulag u města Perm, Rusko. Ilustrační foto. (Gerald Praschl/C BY-SA 3.0)
A tak jeho pětiletou vazbu v Lubjance vystřídal pobyt ve vězeňských táborech na Sibiři. Nedostatečně oblečen, nedostatečně živen, přinucen dřít v arktických mrazech, ubytován jako tisíce jiných v dřevěných domcích.
Když jej ihned po příjezdu do tábora přiřadili k vykládce uhlí, musel pracovat až 15 hodin denně. Bez kondice po vazbě ve vězení zažíval velmi bolestivé a dlouhé období fyzického utrpení.
„Žádný stroj by neobstál...“
„Žádný stroj vytvořený člověkem by neobstál den co den v takovém trvalém přetěžujícím pracovním nasazení a nejkrutějších povětrnostních podmínkách,“ konstatoval Ciszek, když byl přinucen pracovat za jídlo, za možnost žít.
Za to, že byl knězem, se mu dostávalo zvrhlých privilegií. Například byl neustále posílán na ty nejtvrdší brigády. Když se snažil potají vykonávat mši nebo jiné katolické obřady, trestanci ho udávali, což mu přinášel další nevýhody a tvrdou práci.
Přesto však pracoval poctivě, takže se druzí divili, proč dělá vše tak důsledně. Během 15 let v sibiřském prostředí otevřeli vězni pracující za trochu jídla několik dolů, postavili továrny, města. Ciszek věřil tomu, že výsledky této práce budou někdy někomu k užitku.
Propaganda místo duchovna
Bez jakékoliv vznešené četby nebo duchovního povzbuzení byli při těžké práci vězni ještě „bombardováni propagandou“ o práci ve prospěch budování socialismu. Propaganda se tak pro vězně svojí naléhavostí a nelítostností stávala další formou neustálého obtěžování.
„Že stále působila síla zla a útočila na lidské mysli, bylo právě takovou skutečností, jako ostnatý drát táborového plotu a propaganda, která nás denně ubíjela,“ popisuje Ciszek ve své knize.
Spoluvězni naznačovali, že výkon trestu pravděpodobně nebude mít konce. Nakonec však přišel ten den, kdy bylo uznáno, že jezuita si svůj „zločin“ odpykal a může být propuštěn. V tu dobu byl vězněn v lágru v sídle Kajerkan, které bylo založeno roku 1943 jako osada pro horníky a stavitele, na jehož budování se podíleli hlavně vězni z Norillagu, jednoho ze stalinských gulagů.
Jako odsouzený „špion“ dostal Ciszek jen omezující propouštěcí průkaz zvaný položenije pasportu. Propuštěný vězeň tak byl volný jen do jisté míry. Ve své knize uvádí, že téměř nemohl uvěřit tomu, že může opustit tábor, sednout na vlak a odjet ze Sibiře.
Měl povinnost hlásit se v každém kontrolním místě na „policii“. Svůj pas neměl a návrat domů byl zatím v nedohlednu. Dojel do Norilska, kde ve slumech vyhledal další kněze, kteří tam žili namačkaní v neutěšených podmínkách. Ale lidé hladovějící po křesťanské víře za nimi přicházeli i do stísněných podmínek, aby vyslechli jejich kázání a naplnili touhu po Bohu.
Walter Ciszek zde dostal zaměstnání, při němž se mohl potají věnovat kněžské službě. A místní lidé přicházeli.
Jeho aktivity však neunikly pozornosti NKVD, která mu sdělila: „Vaše služba zde není žádoucí,“ a s vyhrůžkami jej odeslala do Krasnojarsku, který leží na jihu sibiřské části Ruska u řeky Jenisej a na trase Transsibiřské magistrály.
V Krasnojarsku se opět spřátelil s místními lidmi, s věřícími i se straníky.
Jak se dá vysvětlit taková víra v zemi, kde vládne ateismus a strach?
Pro místní lidi byla jejich víra realitou, na níž lpěli, byla pro ně doslova otázkou života a smrti. Byli ochotni pro ni obětovat cokoli. Nebyla to záležitost doktrín či obřadů, seznával Ciszek.
„V jejich očích byl Bůh skutečný tak jako členové jejich rodiny. Obraceli se k němu v těžkých chvílích… a byli ochotni raději všechno na této zemi ztratit, než aby se vůči němu dopustili urážky...“
„Pro tyto prosté lidi měla víra příliš velkou cenu, než aby byli ochotni ji vyměnit za společenský postup, za lepší zaměstnání, dokonce lepší dosažitelné vzdělání pro své děti, které velmi milovali.“
Komunisté dali neurčité sliby dokonalé společnosti, který měla vzniknout v budoucnosti, vyšší a lepší etapy lidstva, která nastane v jimi prorokovaném „zlatém věku“, který nikdy nanastal.
„Je ironií, že budoucí zlatý věk komunismu přijímají průměrní občané se stejným pohrdáním, jaké měli komunisté zpočátku pro ´vzdušné zámky náboženství´,“ povšiml si Ciszek.
Lidé věděli o teroru za vlády Stalina – prakticky téměř každý měl přítele nebo příbuzného anebo přinejmenším věděl o někom, kdo otročil v sibiřských pracovních táborech.
Kněz se také pozastavoval nad povolením potratů a jejich množstvím, které místní ženy podstupovaly pod vlivem komunistické ideologie. Platy v „komunistickém ráji“ byly tak nízké, že rodiče mohli stěží uživit jedno, maximálně dvě děti.
„Jestliže se život už v samém počátku bere na tak lehkou váhu, když společnost schvaluje takové zlo, kde to skončí? Jak to společnost může vyřešit?“ ptal se už tehdy Ciszek.
Jeho mise do Ruska skončila náhle a záhadně. V říjnu roku 1963 kněz Walter J. Ciszek vystoupil z letadla na newyorském letišti Idlewild a mohl se konečně svobodně nadechnout.
V závěru svých vzpomínek uvádí, že na ruské křesťany, na bývalé spoluvězně a přátele z východní oblasti, vzpomíná každé ráno s láskou a zármutkem .
Jeho svědectví mají z historického i lidského hlediska velkou výpovědní hodnotu.
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také: Yuri Bezmenov – příběh agenta KGB. Emigroval do Kanady a prozradil postupy rozvracení zemí pod vedením tajné služby
