Fotografie z debaty nazvané „Bratříčku, neboj se! Zavřeme vrátka“. O snahách zakázat komunistickou stranu v ČR, 3. dubna 2019 v pražském klubu FAMU. (Zleva) Europoslanec a bývalý senátor Jaromír Štětina; historik, novinář a publicista Petr Placák; dokumentarista Martin Vadas. (Se svolením Toma Rimpela)
Akci organizovala spisovatelka Hana Pachtová. Debatu nazvanou „Bratříčku, neboj se! Zavřeme vrátka“ moderoval historik, novinář a publicista Petr Placák.
Hana Pachtová. (Se svolením Toma Rimpela)
Mezi hosty a mluvčími usedli Vladimír Hučín – účastník třetího odboje a válečný veterán, Angelo Girolamo Giormani – právník a podnikatel, Jaromír Štětina – europoslanec, Martin Mejstřík –bývalý senátor, Martin Vadas – dokumentarista.
Hosté shrnuli přehled vlastních polistopadových snah o zákaz komunistické strany v České republice a hovořili tom, proč k zákazu nedošlo, kdo tomu zabraňoval a jak velký podíl měli komunističtí kádři v polistopadové (ale i dnešní) vládě a justici.
Níže nabízíme záznamy jednotlivých proslovů...
Diváci a posluchači na debatě v pražském klubu FAMU. (Se svolením Toma Rimpela)
Martin Mejstřík (bývalý senátor):
„Je fakt, že první náznaky toho, že vývoj se ubírá směrem, který se nám nelíbí, se ukázaly už v roce 1990. Tehdy jsme ještě jako studenti vydali manifest, který si možná ještě pamatujete pod názvem Ukradená revoluce, který jsme vydali rok po 17. listopadu 1989.
V něm jsme vyzývali námi zvolenou tehdejší elitu, aby se věnovala vyrovnání se s komunisty. Chtěli jsme, aby vyvlastnili majetek komunistů, aby z toho majetku komunisté zaplatili všechny škody, které tady napáchali. Aby byly od komunistů očištěny státní úřady a aby byli komunisté vyloučeni z veřejného života.
Chtěli jsme, aby byli potrestáni konkrétní viníci za brutální skutky, které se od roku 1948 až do roku 1989 staly. Chtěli jsme, aby byl uznán protikomunistický odboj. Chtěli jsme, aby byli pod kontrolou bývalí pracovníci Státní bezpečnosti (Stb) a nedostali se do veřejné správy.
Chtěli jsme, aby komunisté byli vyloučeni z policie a armády. Poukazovali jsme na to, že komunisté přešli z politických aktivit do ekonomického sektoru a začínají obsazovat významná místa v ekonomice republiky a stejně tak v oblasti agrární politiky.
Manifest měl velký ohlas, co se týče veřejnosti, ale z politiků se k tomu nikdo nevyjádřil ani nepostavil.
Deset let poté, v roce 1999, jsme vydali druhý manifest Děkujeme, odejděte, který byl adresován zejména tehdejším českým politickým vůdcům Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. By to také vzkaz pro voliče, abychom si v dalších volbách nezvolili novou cestu ke komunismu.“ (Poznámka: Manifest získal masovou odezvu, ale reálný dopad na politiku nepřinesl.)
V roce 2003 vydali Petr Placák a jeho přátelé manifest S komunisty se nemluví. Ten mimo jiné uváděl: Připomínáme české veřejnosti a její politické reprezentaci, že legitimita svobodné a nezávislé České republiky, jejích demokratických institucí, celého našeho polistopadového vývoje vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon (poznámka: zákon z 9. července 1993).
KSČM je dědička komunistické totality, hrdě se k této minulosti hlásí, ústy svých předáků bagatelizuje brutalitu 50. let a obhajuje komunistické zločince. Vyzýváme demokratickou politickou reprezentaci, aby nezpochybňovala postavení KSČM mezi ostatními extremistickými politickými proudy na okraji společnosti. Nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!
Na tento manifest jsme v roce 2005 navázali s kolegou senátorem Jaromírem Štětinou výzvou Zrušme komunisty.
V roce 2011 uváděl průzkum veřejného mínění, že více než 50 % dotázaných souhlasilo se zrušením Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Tedy s tím, o co jsme se s kolegou Štětinou snažili.
Tehdejší ministr vnitra Radek John se snažil dát dohromady nějaký tým, který by se zabýval zločiny komunistů, a na základě nalezených zjištění postavit komunisty mimo zákon, ale nevím, jak jeho snahy skončily.
Pokusili jsme se také toto téma vyrovnání se s komunismem dostat na úroveň Evropské unie (EU) a vytvořili jsme pro to platformu, která existuje dodnes, ale ani zde jsme ve snahách zakázat komunistickou stranu neuspěli.“
Martin Mejstřík je autorem knihy Deník – řekněte jim, že sametová…
„To, že se vysokoškoláci stali rozbuškou procesu, který nakonec vedl ke konci čtyřicetileté komunistické diktatury, nebyla náhoda,“ říká bývalý studentský vůdce Martin Mejstřík. Studenti byli připraveni. Spojoval je odpor vůči všem absurdním projevům totalitního režimu.
Mnozí již před listopadem 1989 trpělivě a statečně pracovali na tom, aby se do naší země vrátil fungující demokratický řád. Chtěli konečně žít normálním svobodným životem.
Martin Mejstřík byl jedním z nich. Rozhodl se své zážitky z dob hluboké totality a následně porevolučních let předat nejen pamětníkům revoluce. Chce oslovit i mladé lidi, kteří možná právě díky otevřenému osobnímu příběhu lépe pochopí tragiku a bezvýchodnost komunistické ideologie, co reálný socialismus skutečně znamenal a jak se v něm žilo.
Deník, který autor psal téměř patnáct let, není jen popisem událostí, je i upřímnou lidskou výpovědí. „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ shrnuje Martin Mejstřík.
Jaromír Štětina (europoslanec):
„Když Martin Mejstřík odešel (z politiky), pokračovali jsme v tlaku na Senát, aby se k této věci nějakým způsobem vyjádřil, a Senát skutečně přijal rezoluci, která doporučovala vládě, aby byla Komunistická strana Čech a Moravy postavena mimo zákon.
Tehdejší vláda pod vedením premiéra Mirka Topolánka to dokonce byla připravena udělat. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prosazoval ve vládě přijetí razantního postupu vůči komunistické straně. Jenže Topolánkova vláda padla a už se nenašel nikdo, kdo by v tom chtěl pokračovat.
Naše petice Zrušme komunisty byla postoupena Poslanecké sněmovně, jíž v té době předsedal Lubomír Zaorálek. My jsme mu tam petici odnesli a on nám řekl, že v demokratické společnosti se takové verbální trestné činy nijak neodsuzují, a dal nám za příklad Spojené státy.
Petici, kterou Senát schválil na základě tlaku od pana Zaorálka, Poslanecká sněmovna odmítla.
Rád bych řekl něco k prezidentu Václavu Havlovi. To je velmi zajímavá historie. Jednou, když už nebyl prezidentem, a to už byl docela nemocný, jsme vedli rozmluvu na Císařské louce a já jsem se ho zeptal: Pane prezidente, proč jste nevyužil začátkem devadesátých let své autority, kterou jste měl, a nepostavil jste komunistickou stranu mimo zákon?“
Dodnes si téměř přesně pamatuji, co mi Havel na té Císařské louce odpověděl. Řekl mi: My jsme si tenkrát mysleli, že se reformují, a oni to neudělali, a existují-li validní právní důvody, aby se tak stalo, nechť se tak stane. Tohle mi tehdy řekl. Pro mě to bylo jako zjevení. On uznal svoji chybu, ale protože byl nemocen, už ji nestačil přiznat veřejně jako bývalý prezident České republiky. Těch pár, co nás to tam slyšelo, to bylo málo. “
Petr Placák (historik, novinář a publicista):
„Nebyla to jenom politická scéna, která bránila vyrovnat se s komunistickou minulostí, respektive s komunistickou stranou, ale byla to celá zátěž aparátu, který jsme zdědili z doby před listopadem 1989.
Já si pamatuji, že to byla celá řada iniciativ, nejenom ty co zmínil Martin Mejstřík jako ty hlavní. V první polovině 90. let jsme podávali řadu trestních oznámení. Všechno to šlo prakticky pod stůl, protože na těch soudech a prokuraturách seděli komunisti. Bylo to naprosto neprůstřelný, a když zjistili, že se jim nic nestane, tak začali vystrkovat růžky.“
Angelo Girolamo Giormani (právník a podnikatel):
„Mám advokátní kancelář doktora Němce. Děláme celou řadu případů v této oblasti. Pan senátor Štětina nám zadal úkol, zda bychom se mohli podívat na činnost Komunistické strany po právní stránce. Začali jsme sbírat veškeré důkazy a dokumentaci.
Pan Štětina nám kladl na srdce, abychom nezabíhali do daleké minulosti, ale sledovat to, co dělají komunisté dnes. Osobně jsem sháněl veškeré doklady, dokumenty, záznamy a osobně jsem se účastnil některých jejich akcí. Dali jsme dohromady 3 500 dokumentů, důkazů a všech těchto možností.
Bylo dojednáno s ministerstvem vnitra, že dokumenty předá nejvyššímu správnímu soudu, aby rozhodl jako v případě Dělnické strany. Nenavrhovali jsme přímo zákaz komunistické strany, ale pozastavení jejího fungování do doby, než se omluví a podobně.
Samozřejmě, přinesli jsme to všechno do Senátu, kde jsme to předali zástupci ministra, panu Bačkovskému, který společně s doktorem Sokolem dokázali u Nejvyššího správního soudu zrušit Dělnickou stranu.
Co se nestalo. Čekali jsme a po dvou měsících jsme dostali vzkaz, že je to sice hezké, co říkáme, ale že to musejí dát advokátům, a zdůrazňovali, že nezávislým advokátům, kteří rozhodnou, jestli to má vůbec nějakou šanci. Čili oni ze sebe udělali soudce. To byla první věc, která nás zmrazila.
Jeden z těch arbitrů, pan Bačkovský, vybral dva advokáty. Syna pana Uhla, toho obdivovatele Trockého (Poznámka: Lev Davidovič Trockij, bolševický revolucionář a marxistický teoretik). Ten druhý byl doktor Mazel.
Dopadlo to tak, že pan Mazel řekl: Ano má to velkou šanci, protože se jedná o jasné důkazy. Pan Uhl prohlásil, že to šanci nemá. Pan Bačkovský, který s panem Sokolem dokázali prosadit zákaz Dělnické strany, odpověděl, že to nemá šanci.
Mě tehdy tak zamrazilo, že jsem se vzdal veškerého účastenství na případu navrácení majetku rodině Kinských, protože jsem nabyl dojmu, že to nemá cenu.
Naše kancelář dostala oficiální oznámení, že tato žaloba by neměla šanci na úspěch. Dokumenty, které jsme jim předali, si u sebe nechal pan Bačkovský a už jsme je zpátky nedostali. “
Dokumenty jsme předávali s panem Štětinou za přítomnosti dnešního předsedy Senátu pana Kubery. Existují na to svědci. Ale když jsme žádali o jejich navrácení, už nám na naše žádosti ani neodpovídali. To je všechno. Takhle to je. Samozřejmě jsem si dělal kopie a mám kopii kompletní dokumentace, takže to, co říkám mohu dokázat.
Pokud se jedná o české soudy, nepovažuji je za nezávislé, k tomu mají hodně daleko.“
Martin Mejstřík (bývalý senátor):
„Já bych chtěl potvrdit to, co říkal pan Giormani. Během poslední akce, kterou jsem v Senátu dělal, byly rešerše českých soudů. Obeslal jsem všech 99 soudů, které v České republice máme, všechny úrovně, s dotazem na takzvanou profesní a politickou minulost soudců.
Z oněch 99 mi odpovědělo přibližně deset, kteří uvedli nějaká relevantní čísla. Zbytek neodpověděl nebo konstatovali, že na to nemám nárok. Podotýkám, že jsem byl senátor, ústavní činitel. (smích)
Pokusili jsme se tento dotaz zopakovat, takže jsme postupně nějaká čísla dostali. Navštívili jsme tehdejšího ministra spravedlnosti z ODS pana Pospíšila. Sdělili jsme mu, že se nám zdá neskutečné, jak se ty soudy chovají a odmítají odpovědět na jasně položenou otázku.
Ministr nás přehrál na nějakého náměstka Kohouta a ten nám řekl, že tyto informace o politické a profesní minulosti spadají do údajů, které podléhají ochraně osobních údajů a jsou neveřejné. To byla jedna věc.
Nicméně z toho, co jsme dostali, jsme sestavili nějakou tabulku. Zaměřili jsme se na soudy nižších instancí a zjistili jsme, že komunisté byli posíláni výše. Takže na té nižší úrovni bylo procento nekomunistických soudců poměrně slušné, přibližně 60 %. Na vyšších úrovních to bylo horší. Konkrétně v roce 2008 na vrchním soudu v Praze bylo 66 % bývalých komunistických soudců.
V praxi to má dopad takový, že ač se snaží nižší soudy soudit objektivně a nezávisle, tak když se váš protivník odvolá k vyšší instanci, tam skončíte. Což samozřejmě u případů, kdy se lidé soudili o majetky zabavené komunisty nebo o veškeré jiné záležitosti spojené s minulým režimem a soudí to komunistický soudce, tak je jasné, jak to dopadne.
Dnes už neplatí, že je politická minulost soudců tajná. Podařilo se to prosadit u Ústavního soudu, takže už se k takovým informacím dostanete.“
Petr Placák (historik, novinář a publicista):
„Za jednu z takových největších polistopadových perverzí považuji právní kontinuitu s komunistickým režimem, kterou spískal pan profesor Jičínský absurdním tvrzením, že by přestaly platit veškeré občansko-právní vztahy, což jde vyřešit speciálním zákonem.
To vedlo k tomu, že (předlistopadoví) političtí vězni byli nově odsuzováni k takzvaným zbytkovým trestům. Protože (po převratu) u nich byly zahlazeny pouze ty takzvané politické paragrafy, z nichž byli tehdejším režimem obvinění. Jenomže jak víme, komunista používal proti politickým odpůrcům i takzvané kriminální paragrafy.
Tehdy jsme si s Petrem Cibulkou a Františkem Kostánem vykoledovali trestní stíhání z útoku na veřejného činitele, kdy jsme jednoho soudce nazvali prasetem, protože odsoudil nějakého sedláka ke zbytkovému trestu tří let.“
Martin Vadas (dokumentarista)
„Měli bychom se hodně dobře zorientovat v historii a začít se zaobírat i historií po roce 1989. My jsme tady některé ty momenty zmínili, ale těch věcí bude daleko víc. Často hovoříme o zločinech komunismu před rokem 1989, ale i po roce 1989, ale bohužel v demokratických poměrech nám chybí pravomocné rozsudky.
Jednoho ze vzácných pravomocných rozsudků dosáhl Petr Placák, bylo to velké martýrium, trvalo to spoustu roků, ale malé a střední ryby státní bezpečnosti byly pohnány před soud a pravomocně odsouzeny.
Je velký problém, že se nám to nepodařilo ve větší míře a že k tomu nebyla dostatečná vůle. Je problém, že nebyly vyslyšeny hlasy, aby ti nejzprofanovanější soudci nebyli jmenováni na doživotí, což bylo hned začátkem 90. let. Naše vůle k právnímu státu je velice laxní, ale hlavně je podrývána tím, že jsme si tyto lidi z právního prostředí nasadili do kožichu a docela královsky je živíme.
To, co zažívá Vladimír Hučín (účastník třetího odboje, válečný veterán, bývalý agent BIS), který se dvanáct let domáhá očištění svého jména, a jedna komunistická soudkyně, které jeho případ vždycky spadne na stůl, opakovaně prohlašuje, že říkat o někom, že je gauner a psychologický terorista je svoboda projevu.
Že je to v pořádku, že to tak má být, a že tak máme mezi sebou žít. Já jsem později paní soudkyni v několika komentářích také nazval gaunerem a psychologickou teroristkou, i když s takovým chováním v principu nesouhlasím. Takto bych se o soudci neměl vyjadřovat, ale bohužel v daném případě, jestliže to ona toleruje u nějakého člověka, musíme se bránit, abychom si to každý zažili na vlastní kůži. Ta situace není normální.
Máme velikánský problém v tom, že nemáme dostatečně poznanou minulost. Dnes nemůžeme o někom říci, že byl člen KSČ (Komunistické strany Československa), protože to nejsme schopni dokázat, nemáme k tomu důkazy.
Dodnes máme na webu, zaplať pán Bůh za to, vyhledávače na agentíky a důstojníky Stb (Státní bezpečnosti), ale už nemáme databázi komunistických prokurátorů, přestože je zpracovaná, a nemáme databázi členů KSČ.
Byli jsme hodně naivní a nezorientovaní, že jsme neudělali něco v tom smyslu, co udělali v Německu, kde občanské iniciativy obsadily archivy. My jsme ty archivy nechávali v těch samých rukách, ve kterých byly před tím. Vlastně celou republiku jsme svěřili lidem, o nichž jsme si mysleli, že to všechno zvládnou.
Byli jsme málo aktivní. Studenti, kterým děkuji za to, co udělali, se nechali zahnat zpátky do škol a nepokračovali (v tom, o čem jsme zde dnes mluvili).
My dospělí jsme také nepokračovali. Já sám jsem si říkal, že budu moci točit filmy, které jsem předtím točit nemohl. Jeden takový jsme si natočili v roce 1980. Po třech letech práce nám ho zakázali, zavřeli ho, a od té doby nebyla možnost cokoliv dělat. Takže jsem se těšil, že přiložím ruku k dílu. V roce 1992 jsem byl po dobu jednoho roku šéfredaktorem federálního zpravodajství, ale federace se rozložila. Zaplať pán Bůh, že se nestřílelo.
Dnes jsme zde chtěli apelovat na novináře, aby nám poskytovali informace o všech souvislostech. Relevantní informace. Aby před ničím necouvali. Jako je například případ novinářky na Přerově, což je neuvěřitelné. Potom, co se stalo na Slovensku, tady (v Čechách) novináři po bombovém útoku na novinářku ztichnou.
Samozřejmě že policie si může dělat nějaká (informační) embarga a prostor pro vyšetřování. Ale po tolika měsících takové ticho. To je zločinné ticho. To je laxní ticho. Něco, co bychom každopádně dělat neměli.
Myslím, že by bylo dobré zpracovat databázi členů KSČ, zveřejnit ji, uvádět za jménem lidí veřejně činných, že byli členy zločinné organizace KSČ (jak říká zákon z 9. července 1993). Tak jako se to dělá, když se zmiňuje nějaká postava z dob nacistické říše, že byla členem NSDAP, byl v takové a takové funkci, byl členem SS. Toto všechno se v historických knihách píše. Tady (v České republice) to není zvykem.“
Martin Mejstřík (bývalý senátor):
„Mně to trvalo hodně dlouho, více než dvacet let, než jsem dospěl k závěru, že převrat (v roce 1989) byl připravený. Ale to je téma na několik dalších večerů. Nicméně celkem mi to do sebe zapadá. Jenom zmíním zoufalý komplot, opoziční smlouvu mezi Zemanem a Klausem, a vrátím se zpátky do ledna roku 2008, kdy probíhala druhá volba Václava Klause na post prezidenta.
V té době jsem měl v Senátu s kolegou Jaromírem Štětinou třetí návrh na zákaz KSČM a Senát to, z mě jasných, ale těžko uvěřitelných důvodů odkládal. Předkládali jsme to na podzim, spadla do toho prezidentská volba, z formálních důvodů se to neustále odkládalo, až došlo k druhému kolu volby Klause prezidentem.
V prvním kole neuspěl, pamatujete si asi, že proti němu kandidoval Švejnar. Asi si někteří pamatujete pozadí té volby, které se promítlo do médií. Některé volitele odváželi z Hradu se srdečními záchvaty a jiní volitelé dostávali v dopisních obálkách kulky. (Mezi lety 1993 a 2012 byl prezident ČR volen Parlamentem – poslanci a senátory). Byl to takový masakr… nerad na to vzpomínám. Upřímně řečeno jsem rád, že máme přímou volbu prezidenta, protože bych to nerad znovu zažíval.
Tehdejší mafie se rozhodla zvolit Klause znova. Člověk si říká, proč? Samozřejmě, když Klaus nevěděl kudy kam, tak se opřel o hlasy komunistů. Jejich hlasy rozhodly. Po tomto velikánském úspěchu došlo k projednávání Senátního návrhu (na zrušení KSČM). Tehdy vystoupil předseda Senátu Přemysl Sobotka za ODS a prohlásil, že Mejstříkův návrh je právní paskvil.
Podotýkám, že ODS před tím tento právní paskvil dvakrát podpořila. (Sobotka prohlásil), že ODS vypracuje lepší, legislativně čistý návrh. Takový, aby ti komunisté mohli být zakázáni. Čekáme dodnes, až tento návrh ODS předloží.“
Vladimír Hučín (účastník třetího odboje, válečný veterán, bývalý důstojník BIS)
„Když jsem byl v roce 2001 zatčen, soud probíhal tajně a asi by probíhal tajně až do konce, ale občanská společnost prosadila veřejný proces. Veřejnost se o případu dozvěděla od poslanců, kteří měli tu možnost vstoupit do procesu, dostat se dovnitř a viděli, o čem to je.
Poslanci řekli veřejnosti, že je proces zatajován účelově, a veřejnost se vzbouřila, udělala spontánní reakci, kterou nebylo možné zastavit jinak, než zavolat posily z okolních okresů a ty lidi různě vynášet za pomoci všelijakých chvatů, hmatů, dokonce docházelo i ke zraněním některých lidí a velmi vážným zdravotním poškozením.
Lidé ale nakonec touto činností prosadili, že soud začal probíhat veřejně a postupně se dozvěděli, že tajné dokumenty, který u mě byly nalezeny, byly seznamy členů lidových milicí, předsedů komunistické strany, také třeba seznamy členů pomocné stráže, ale především lidí, kteří (komunistický) režim stavěli a udržovali na té úrovni, která byla zločinná. Ty dokumenty jsem zachránil před skartací.
To bylo jedno z významných dílčích vítězství, kdy jim veřejnost přeložila to stéblo trávy přes cestu a oni museli v tomto směru kapitulovat. V tu ránu jsem byl v podstatě vítězem a ono sedmero obvinění z trestných činů se jim vlastně rozpadlo.
Byť ta hlavní legenda, že jsem pachatelem bombových útoků a terorista, to bylo pro vás, abyste s prominutím, sežrali, že je nutné mě uvěznit. Oni si tím řešili vlastní politiku, chtěli se dostat na ty materiály, které byly zachráněny, a tahle parta si zajišťovala svoji beztrestnost.
Po listopadu 1989 jsem se pokusil znemožnit skartaci a spalování dokumentů, v několika málo případech i za použití násilí a zbraně. Dokumenty byly sváženy na místa vojenských střelnic, stanic SNB (Sbor národní bezpečnosti) a prostor, které byly vymezeny pro ozbrojené složky. Nebo také na letiště Libavá a do Sovětského svazu.“
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
OPRAVA: Dokumentarista Martin Vadas pouze kameroval část dokumentární série Šedá zóna. Bývalý kapitán Vladimír Hučín byl po dobu deseti let důstojníkem BIS. Epoch Times lituje pochybení. (2. 5. 2019)
Čtěte také:
Martin Mejstřík, bývalý český senátor. Fotografie z debaty nazvané „Bratříčku, neboj se! Zavřeme vrátka“. O snahách zakázat komunistickou stranu v ČR, 3. dubna 2019 v pražském klubu FAMU. (Se svolením Toma Rimpela)
Chtěli jsme, aby byli potrestáni konkrétní viníci za brutální skutky, které se od roku 1948 až do roku 1989 staly. Chtěli jsme, aby byl uznán protikomunistický odboj. Chtěli jsme, aby byli pod kontrolou bývalí pracovníci Státní bezpečnosti (Stb) a nedostali se do veřejné správy.
Chtěli jsme, aby komunisté byli vyloučeni z policie a armády. Poukazovali jsme na to, že komunisté přešli z politických aktivit do ekonomického sektoru a začínají obsazovat významná místa v ekonomice republiky a stejně tak v oblasti agrární politiky.
Manifest měl velký ohlas, co se týče veřejnosti, ale z politiků se k tomu nikdo nevyjádřil ani nepostavil.
Deset let poté, v roce 1999, jsme vydali druhý manifest Děkujeme, odejděte, který byl adresován zejména tehdejším českým politickým vůdcům Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. By to také vzkaz pro voliče, abychom si v dalších volbách nezvolili novou cestu ke komunismu.“ (Poznámka: Manifest získal masovou odezvu, ale reálný dopad na politiku nepřinesl.)
V roce 2003 vydali Petr Placák a jeho přátelé manifest S komunisty se nemluví. Ten mimo jiné uváděl: Připomínáme české veřejnosti a její politické reprezentaci, že legitimita svobodné a nezávislé České republiky, jejích demokratických institucí, celého našeho polistopadového vývoje vychází ze zavržení zločinného a protiprávního komunistického režimu, jak o tom mluví zákon (poznámka: zákon z 9. července 1993).
KSČM je dědička komunistické totality, hrdě se k této minulosti hlásí, ústy svých předáků bagatelizuje brutalitu 50. let a obhajuje komunistické zločince. Vyzýváme demokratickou politickou reprezentaci, aby nezpochybňovala postavení KSČM mezi ostatními extremistickými politickými proudy na okraji společnosti. Nejednejte s extremisty o charakteru a budoucnosti této země!
Na tento manifest jsme v roce 2005 navázali s kolegou senátorem Jaromírem Štětinou výzvou Zrušme komunisty.
V roce 2011 uváděl průzkum veřejného mínění, že více než 50 % dotázaných souhlasilo se zrušením Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM). Tedy s tím, o co jsme se s kolegou Štětinou snažili.
Tehdejší ministr vnitra Radek John se snažil dát dohromady nějaký tým, který by se zabýval zločiny komunistů, a na základě nalezených zjištění postavit komunisty mimo zákon, ale nevím, jak jeho snahy skončily.
Pokusili jsme se také toto téma vyrovnání se s komunismem dostat na úroveň Evropské unie (EU) a vytvořili jsme pro to platformu, která existuje dodnes, ale ani zde jsme ve snahách zakázat komunistickou stranu neuspěli.“
Martin Mejstřík je autorem knihy Deník – řekněte jim, že sametová…
„To, že se vysokoškoláci stali rozbuškou procesu, který nakonec vedl ke konci čtyřicetileté komunistické diktatury, nebyla náhoda,“ říká bývalý studentský vůdce Martin Mejstřík. Studenti byli připraveni. Spojoval je odpor vůči všem absurdním projevům totalitního režimu.
Mnozí již před listopadem 1989 trpělivě a statečně pracovali na tom, aby se do naší země vrátil fungující demokratický řád. Chtěli konečně žít normálním svobodným životem.
Martin Mejstřík byl jedním z nich. Rozhodl se své zážitky z dob hluboké totality a následně porevolučních let předat nejen pamětníkům revoluce. Chce oslovit i mladé lidi, kteří možná právě díky otevřenému osobnímu příběhu lépe pochopí tragiku a bezvýchodnost komunistické ideologie, co reálný socialismus skutečně znamenal a jak se v něm žilo.
Deník, který autor psal téměř patnáct let, není jen popisem událostí, je i upřímnou lidskou výpovědí. „Najdete zde téměř všechno o autorovi, velmi mnoho o studentských aktivitách před listopadem 1989 a nemálo věcí o sobě samých,“ shrnuje Martin Mejstřík.
Jaromír Štětina (europoslanec):
„Když Martin Mejstřík odešel (z politiky), pokračovali jsme v tlaku na Senát, aby se k této věci nějakým způsobem vyjádřil, a Senát skutečně přijal rezoluci, která doporučovala vládě, aby byla Komunistická strana Čech a Moravy postavena mimo zákon.
Tehdejší vláda pod vedením premiéra Mirka Topolánka to dokonce byla připravena udělat. Tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg prosazoval ve vládě přijetí razantního postupu vůči komunistické straně. Jenže Topolánkova vláda padla a už se nenašel nikdo, kdo by v tom chtěl pokračovat.
Naše petice Zrušme komunisty byla postoupena Poslanecké sněmovně, jíž v té době předsedal Lubomír Zaorálek. My jsme mu tam petici odnesli a on nám řekl, že v demokratické společnosti se takové verbální trestné činy nijak neodsuzují, a dal nám za příklad Spojené státy.
Jaromír Štětina. (Se svolením Toma Rimpela)
Petici, kterou Senát schválil na základě tlaku od pana Zaorálka, Poslanecká sněmovna odmítla.
Rád bych řekl něco k prezidentu Václavu Havlovi. To je velmi zajímavá historie. Jednou, když už nebyl prezidentem, a to už byl docela nemocný, jsme vedli rozmluvu na Císařské louce a já jsem se ho zeptal: Pane prezidente, proč jste nevyužil začátkem devadesátých let své autority, kterou jste měl, a nepostavil jste komunistickou stranu mimo zákon?“
Dodnes si téměř přesně pamatuji, co mi Havel na té Císařské louce odpověděl. Řekl mi: My jsme si tenkrát mysleli, že se reformují, a oni to neudělali, a existují-li validní právní důvody, aby se tak stalo, nechť se tak stane. Tohle mi tehdy řekl. Pro mě to bylo jako zjevení. On uznal svoji chybu, ale protože byl nemocen, už ji nestačil přiznat veřejně jako bývalý prezident České republiky. Těch pár, co nás to tam slyšelo, to bylo málo. “
Petr Placák (historik, novinář a publicista):
„Nebyla to jenom politická scéna, která bránila vyrovnat se s komunistickou minulostí, respektive s komunistickou stranou, ale byla to celá zátěž aparátu, který jsme zdědili z doby před listopadem 1989.
Já si pamatuji, že to byla celá řada iniciativ, nejenom ty co zmínil Martin Mejstřík jako ty hlavní. V první polovině 90. let jsme podávali řadu trestních oznámení. Všechno to šlo prakticky pod stůl, protože na těch soudech a prokuraturách seděli komunisti. Bylo to naprosto neprůstřelný, a když zjistili, že se jim nic nestane, tak začali vystrkovat růžky.“
Angelo Girolamo Giormani (právník a podnikatel):
„Mám advokátní kancelář doktora Němce. Děláme celou řadu případů v této oblasti. Pan senátor Štětina nám zadal úkol, zda bychom se mohli podívat na činnost Komunistické strany po právní stránce. Začali jsme sbírat veškeré důkazy a dokumentaci.
Angelo Girolamo Giormani. (Se svolením Toma Rimpela)
Pan Štětina nám kladl na srdce, abychom nezabíhali do daleké minulosti, ale sledovat to, co dělají komunisté dnes. Osobně jsem sháněl veškeré doklady, dokumenty, záznamy a osobně jsem se účastnil některých jejich akcí. Dali jsme dohromady 3 500 dokumentů, důkazů a všech těchto možností.
Bylo dojednáno s ministerstvem vnitra, že dokumenty předá nejvyššímu správnímu soudu, aby rozhodl jako v případě Dělnické strany. Nenavrhovali jsme přímo zákaz komunistické strany, ale pozastavení jejího fungování do doby, než se omluví a podobně.
Samozřejmě, přinesli jsme to všechno do Senátu, kde jsme to předali zástupci ministra, panu Bačkovskému, který společně s doktorem Sokolem dokázali u Nejvyššího správního soudu zrušit Dělnickou stranu.
Co se nestalo. Čekali jsme a po dvou měsících jsme dostali vzkaz, že je to sice hezké, co říkáme, ale že to musejí dát advokátům, a zdůrazňovali, že nezávislým advokátům, kteří rozhodnou, jestli to má vůbec nějakou šanci. Čili oni ze sebe udělali soudce. To byla první věc, která nás zmrazila.
Jeden z těch arbitrů, pan Bačkovský, vybral dva advokáty. Syna pana Uhla, toho obdivovatele Trockého (Poznámka: Lev Davidovič Trockij, bolševický revolucionář a marxistický teoretik). Ten druhý byl doktor Mazel.
Dopadlo to tak, že pan Mazel řekl: Ano má to velkou šanci, protože se jedná o jasné důkazy. Pan Uhl prohlásil, že to šanci nemá. Pan Bačkovský, který s panem Sokolem dokázali prosadit zákaz Dělnické strany, odpověděl, že to nemá šanci.
Mě tehdy tak zamrazilo, že jsem se vzdal veškerého účastenství na případu navrácení majetku rodině Kinských, protože jsem nabyl dojmu, že to nemá cenu.
Naše kancelář dostala oficiální oznámení, že tato žaloba by neměla šanci na úspěch. Dokumenty, které jsme jim předali, si u sebe nechal pan Bačkovský a už jsme je zpátky nedostali. “
Dokumenty jsme předávali s panem Štětinou za přítomnosti dnešního předsedy Senátu pana Kubery. Existují na to svědci. Ale když jsme žádali o jejich navrácení, už nám na naše žádosti ani neodpovídali. To je všechno. Takhle to je. Samozřejmě jsem si dělal kopie a mám kopii kompletní dokumentace, takže to, co říkám mohu dokázat.
Pokud se jedná o české soudy, nepovažuji je za nezávislé, k tomu mají hodně daleko.“
Martin Mejstřík (bývalý senátor):
„Já bych chtěl potvrdit to, co říkal pan Giormani. Během poslední akce, kterou jsem v Senátu dělal, byly rešerše českých soudů. Obeslal jsem všech 99 soudů, které v České republice máme, všechny úrovně, s dotazem na takzvanou profesní a politickou minulost soudců.
Z oněch 99 mi odpovědělo přibližně deset, kteří uvedli nějaká relevantní čísla. Zbytek neodpověděl nebo konstatovali, že na to nemám nárok. Podotýkám, že jsem byl senátor, ústavní činitel. (smích)
Pokusili jsme se tento dotaz zopakovat, takže jsme postupně nějaká čísla dostali. Navštívili jsme tehdejšího ministra spravedlnosti z ODS pana Pospíšila. Sdělili jsme mu, že se nám zdá neskutečné, jak se ty soudy chovají a odmítají odpovědět na jasně položenou otázku.
Ministr nás přehrál na nějakého náměstka Kohouta a ten nám řekl, že tyto informace o politické a profesní minulosti spadají do údajů, které podléhají ochraně osobních údajů a jsou neveřejné. To byla jedna věc.
Nicméně z toho, co jsme dostali, jsme sestavili nějakou tabulku. Zaměřili jsme se na soudy nižších instancí a zjistili jsme, že komunisté byli posíláni výše. Takže na té nižší úrovni bylo procento nekomunistických soudců poměrně slušné, přibližně 60 %. Na vyšších úrovních to bylo horší. Konkrétně v roce 2008 na vrchním soudu v Praze bylo 66 % bývalých komunistických soudců.
V praxi to má dopad takový, že ač se snaží nižší soudy soudit objektivně a nezávisle, tak když se váš protivník odvolá k vyšší instanci, tam skončíte. Což samozřejmě u případů, kdy se lidé soudili o majetky zabavené komunisty nebo o veškeré jiné záležitosti spojené s minulým režimem a soudí to komunistický soudce, tak je jasné, jak to dopadne.
Dnes už neplatí, že je politická minulost soudců tajná. Podařilo se to prosadit u Ústavního soudu, takže už se k takovým informacím dostanete.“
Petr Placák (historik, novinář a publicista):
„Za jednu z takových největších polistopadových perverzí považuji právní kontinuitu s komunistickým režimem, kterou spískal pan profesor Jičínský absurdním tvrzením, že by přestaly platit veškeré občansko-právní vztahy, což jde vyřešit speciálním zákonem.
To vedlo k tomu, že (předlistopadoví) političtí vězni byli nově odsuzováni k takzvaným zbytkovým trestům. Protože (po převratu) u nich byly zahlazeny pouze ty takzvané politické paragrafy, z nichž byli tehdejším režimem obvinění. Jenomže jak víme, komunista používal proti politickým odpůrcům i takzvané kriminální paragrafy.
Tehdy jsme si s Petrem Cibulkou a Františkem Kostánem vykoledovali trestní stíhání z útoku na veřejného činitele, kdy jsme jednoho soudce nazvali prasetem, protože odsoudil nějakého sedláka ke zbytkovému trestu tří let.“
Martin Vadas (dokumentarista)
„Měli bychom se hodně dobře zorientovat v historii a začít se zaobírat i historií po roce 1989. My jsme tady některé ty momenty zmínili, ale těch věcí bude daleko víc. Často hovoříme o zločinech komunismu před rokem 1989, ale i po roce 1989, ale bohužel v demokratických poměrech nám chybí pravomocné rozsudky.
Jednoho ze vzácných pravomocných rozsudků dosáhl Petr Placák, bylo to velké martýrium, trvalo to spoustu roků, ale malé a střední ryby státní bezpečnosti byly pohnány před soud a pravomocně odsouzeny.
Martin Vadas. (Se svolením Toma Rimpela)
Je velký problém, že se nám to nepodařilo ve větší míře a že k tomu nebyla dostatečná vůle. Je problém, že nebyly vyslyšeny hlasy, aby ti nejzprofanovanější soudci nebyli jmenováni na doživotí, což bylo hned začátkem 90. let. Naše vůle k právnímu státu je velice laxní, ale hlavně je podrývána tím, že jsme si tyto lidi z právního prostředí nasadili do kožichu a docela královsky je živíme.
To, co zažívá Vladimír Hučín (účastník třetího odboje, válečný veterán, bývalý agent BIS), který se dvanáct let domáhá očištění svého jména, a jedna komunistická soudkyně, které jeho případ vždycky spadne na stůl, opakovaně prohlašuje, že říkat o někom, že je gauner a psychologický terorista je svoboda projevu.
Že je to v pořádku, že to tak má být, a že tak máme mezi sebou žít. Já jsem později paní soudkyni v několika komentářích také nazval gaunerem a psychologickou teroristkou, i když s takovým chováním v principu nesouhlasím. Takto bych se o soudci neměl vyjadřovat, ale bohužel v daném případě, jestliže to ona toleruje u nějakého člověka, musíme se bránit, abychom si to každý zažili na vlastní kůži. Ta situace není normální.
Máme velikánský problém v tom, že nemáme dostatečně poznanou minulost. Dnes nemůžeme o někom říci, že byl člen KSČ (Komunistické strany Československa), protože to nejsme schopni dokázat, nemáme k tomu důkazy.
Dodnes máme na webu, zaplať pán Bůh za to, vyhledávače na agentíky a důstojníky Stb (Státní bezpečnosti), ale už nemáme databázi komunistických prokurátorů, přestože je zpracovaná, a nemáme databázi členů KSČ.
Byli jsme hodně naivní a nezorientovaní, že jsme neudělali něco v tom smyslu, co udělali v Německu, kde občanské iniciativy obsadily archivy. My jsme ty archivy nechávali v těch samých rukách, ve kterých byly před tím. Vlastně celou republiku jsme svěřili lidem, o nichž jsme si mysleli, že to všechno zvládnou.
Byli jsme málo aktivní. Studenti, kterým děkuji za to, co udělali, se nechali zahnat zpátky do škol a nepokračovali (v tom, o čem jsme zde dnes mluvili).
My dospělí jsme také nepokračovali. Já sám jsem si říkal, že budu moci točit filmy, které jsem předtím točit nemohl. Jeden takový jsme si natočili v roce 1980. Po třech letech práce nám ho zakázali, zavřeli ho, a od té doby nebyla možnost cokoliv dělat. Takže jsem se těšil, že přiložím ruku k dílu. V roce 1992 jsem byl po dobu jednoho roku šéfredaktorem federálního zpravodajství, ale federace se rozložila. Zaplať pán Bůh, že se nestřílelo.
Dnes jsme zde chtěli apelovat na novináře, aby nám poskytovali informace o všech souvislostech. Relevantní informace. Aby před ničím necouvali. Jako je například případ novinářky na Přerově, což je neuvěřitelné. Potom, co se stalo na Slovensku, tady (v Čechách) novináři po bombovém útoku na novinářku ztichnou.
Samozřejmě že policie si může dělat nějaká (informační) embarga a prostor pro vyšetřování. Ale po tolika měsících takové ticho. To je zločinné ticho. To je laxní ticho. Něco, co bychom každopádně dělat neměli.
Myslím, že by bylo dobré zpracovat databázi členů KSČ, zveřejnit ji, uvádět za jménem lidí veřejně činných, že byli členy zločinné organizace KSČ (jak říká zákon z 9. července 1993). Tak jako se to dělá, když se zmiňuje nějaká postava z dob nacistické říše, že byla členem NSDAP, byl v takové a takové funkci, byl členem SS. Toto všechno se v historických knihách píše. Tady (v České republice) to není zvykem.“
Martin Mejstřík (bývalý senátor):
„Mně to trvalo hodně dlouho, více než dvacet let, než jsem dospěl k závěru, že převrat (v roce 1989) byl připravený. Ale to je téma na několik dalších večerů. Nicméně celkem mi to do sebe zapadá. Jenom zmíním zoufalý komplot, opoziční smlouvu mezi Zemanem a Klausem, a vrátím se zpátky do ledna roku 2008, kdy probíhala druhá volba Václava Klause na post prezidenta.
V té době jsem měl v Senátu s kolegou Jaromírem Štětinou třetí návrh na zákaz KSČM a Senát to, z mě jasných, ale těžko uvěřitelných důvodů odkládal. Předkládali jsme to na podzim, spadla do toho prezidentská volba, z formálních důvodů se to neustále odkládalo, až došlo k druhému kolu volby Klause prezidentem.
V prvním kole neuspěl, pamatujete si asi, že proti němu kandidoval Švejnar. Asi si někteří pamatujete pozadí té volby, které se promítlo do médií. Některé volitele odváželi z Hradu se srdečními záchvaty a jiní volitelé dostávali v dopisních obálkách kulky. (Mezi lety 1993 a 2012 byl prezident ČR volen Parlamentem – poslanci a senátory). Byl to takový masakr… nerad na to vzpomínám. Upřímně řečeno jsem rád, že máme přímou volbu prezidenta, protože bych to nerad znovu zažíval.
Tehdejší mafie se rozhodla zvolit Klause znova. Člověk si říká, proč? Samozřejmě, když Klaus nevěděl kudy kam, tak se opřel o hlasy komunistů. Jejich hlasy rozhodly. Po tomto velikánském úspěchu došlo k projednávání Senátního návrhu (na zrušení KSČM). Tehdy vystoupil předseda Senátu Přemysl Sobotka za ODS a prohlásil, že Mejstříkův návrh je právní paskvil.
Podotýkám, že ODS před tím tento právní paskvil dvakrát podpořila. (Sobotka prohlásil), že ODS vypracuje lepší, legislativně čistý návrh. Takový, aby ti komunisté mohli být zakázáni. Čekáme dodnes, až tento návrh ODS předloží.“
Vladimír Hučín (účastník třetího odboje, válečný veterán, bývalý důstojník BIS)
„Když jsem byl v roce 2001 zatčen, soud probíhal tajně a asi by probíhal tajně až do konce, ale občanská společnost prosadila veřejný proces. Veřejnost se o případu dozvěděla od poslanců, kteří měli tu možnost vstoupit do procesu, dostat se dovnitř a viděli, o čem to je.
Poslanci řekli veřejnosti, že je proces zatajován účelově, a veřejnost se vzbouřila, udělala spontánní reakci, kterou nebylo možné zastavit jinak, než zavolat posily z okolních okresů a ty lidi různě vynášet za pomoci všelijakých chvatů, hmatů, dokonce docházelo i ke zraněním některých lidí a velmi vážným zdravotním poškozením.
Vladimír Hučín. (Se svolením Toma Rimpela)
Lidé ale nakonec touto činností prosadili, že soud začal probíhat veřejně a postupně se dozvěděli, že tajné dokumenty, který u mě byly nalezeny, byly seznamy členů lidových milicí, předsedů komunistické strany, také třeba seznamy členů pomocné stráže, ale především lidí, kteří (komunistický) režim stavěli a udržovali na té úrovni, která byla zločinná. Ty dokumenty jsem zachránil před skartací.
To bylo jedno z významných dílčích vítězství, kdy jim veřejnost přeložila to stéblo trávy přes cestu a oni museli v tomto směru kapitulovat. V tu ránu jsem byl v podstatě vítězem a ono sedmero obvinění z trestných činů se jim vlastně rozpadlo.
Byť ta hlavní legenda, že jsem pachatelem bombových útoků a terorista, to bylo pro vás, abyste s prominutím, sežrali, že je nutné mě uvěznit. Oni si tím řešili vlastní politiku, chtěli se dostat na ty materiály, které byly zachráněny, a tahle parta si zajišťovala svoji beztrestnost.
Po listopadu 1989 jsem se pokusil znemožnit skartaci a spalování dokumentů, v několika málo případech i za použití násilí a zbraně. Dokumenty byly sváženy na místa vojenských střelnic, stanic SNB (Sbor národní bezpečnosti) a prostor, které byly vymezeny pro ozbrojené složky. Nebo také na letiště Libavá a do Sovětského svazu.“
Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
OPRAVA: Dokumentarista Martin Vadas pouze kameroval část dokumentární série Šedá zóna. Bývalý kapitán Vladimír Hučín byl po dobu deseti let důstojníkem BIS. Epoch Times lituje pochybení. (2. 5. 2019)
Čtěte také:
Kdo ještě mluví o Číně pravdu (nebo mlčí). Infiltrace čínského režimu do společnosti je hluboká
Reportáž z debaty o kybernetické bezpečnosti – zkušenosti Tchaj-wanu a České republiky
