Tichá modlitba zemědělců na obrazu Jean-Françoisaa Millta nazvaného Klekání. (Volné dílo)
Mnohé ze stop duchovního života našich předků jsou spojeny s údery kostelního zvonu. Při prvním úderu sedlák odložil vidle, zedník položil lžíci, selce poklesla ruka s vařečkou, prelát spěchající po náměstí se zastavil, aby poklekl, děti se přestaly honit… Jakmile se rozezněl zvon, lidé ustali ve svých činnostech a soustředili se na odříkávání modlitby.
To bylo ono „klekání“, které se zvonilo zpravidla třikrát za den. Ať byla snídaně nebo oběd, lidé se vším přestali, poklekli a modlili se.
Žena na poli v tiché modlitbě. Pohled s obrazem H. Kocha. (Volné dílo)
Původně se zvonilo podle ročního období, když se rozednívalo nebo smrákalo. Ranní klekání znělo mezi pátou a sedmou ranní, večer pak mezi šestou a desátou.
Dříve nebylo zvykem, aby každý nosil hodinky, byl to také luxus, který si každý nemohl dovolit, do určité míry tak klekání sloužilo jako odměřování času a lidé žili podle jeho rytmu.
Zbožnému pozastavení se věnovaly všechny společenské třídy – řemeslníci, selky, i školní děti, měšťané i hodnostáři. Vidno bylo i urozené osoby, kterak se pokorně sklánějí.
„Císař Josef II. vydal nařízení umístit v každé vsi zvon pro případ ohně nebo jiného ohrožení. Díky tomu se klekání rozšířilo i tam, kde nebyl kostel.“
Archanděl Gabriel navštěvuje Pannu Marii. (El Greco / Volné dílo)
Pokud některé obce neměly kostel, vždy měly zvonici nebo kapličku, vůči které měl kostelník svoje povinnosti. Někdy zvonila osoba bydlící poblíž, která byla ke zvonění určená. Byla to vlastně celkem důležitá funkce. Zvonit klekání byla tehdy v podstatě pocta.
Délka zvonění byla přesně určena – zvonilo se po dobu trvání modlitby „Anděl Páně“, jejíž odříkávání trvá přibližně tři minuty.
Přebal brožované knihy spisovatele F. X. Svobody z roku 1927 nazvané Klekání – Náladové povídky a příběhy. (Volné dílo)
Tenkrát snad ještě workoholismus nikoho neohrožoval, lidé pracovali ve svém přirozeném rytmu. Třikrát za den se sjednotili a pohroužili se k rozjímání. Bývali většinou pokojnější.
Modlitba Anděl Páně byla zavedena asi počátkem 14. století. Původně se recitovala pouze večer, protože v tuto dobu – podle legendy – navštívil archanděl Gabriel Pannu Marii a sdělil jí že se jí narodí syn. Později se rozšířil zvyk odříkávat tuto modlitbu i ráno, a úplně nakonec i v poledne; na tom měli zásluhu především františkáni.
Báseň o klekání
O klekání složil báseň anglický autor Thomas Moore, kterou pro nás přeložil Jaroslav Vrchlický:
Ach klekání, ach klekání,
čím hudba ta mi vyzvání!
V ní mládí, domov, sladký čas,
kdy zněl mi naposled ten hlas.
Ty chvíle prchly docela
a mnohá hruď, kdys veselá,
spí v hrobě již a ve spaní
víc neslyší znít klekání.
Já rovněž zajdu v hrobu klid;
však zvučný zvon dál bude znít,
co jiní budou v dumání
tvou chválu pět, ó klekání
Klekánice a Polednice
Modlitba na obraze holandského mistra Jana Havickze ze 17. století. (Volné dílo)
Dětem, které volně pobíhaly po vsi ještě večer po klekání, se hrozilo, že je „chytí Klekánice a strčí do pytle“. Původní verze o této strašidelné postavě však zněla, že by je zanesla do kostelíku a v něm by pak musely přečkat noc, a jinak jim neublížila. Rodiče toho využívali, aby děti sehnali večer domů.
Polednici známe velmi dobře z Erbenovy tragické básně, které se dostalo také filmového zpracování.
Tradice dokázala lidi sjednotit a upokojit. V některých obcích i v současné době znovu zavádějí klekání, zvoní se sice elektronicky a pravidelně, ale i bez zvuku skutečného zvonu se jedná o návrat staré tradice.
Rozmanité staré české zvonice. (Turistika.cz / Rymarov.cz / Zvonice z Vlčkové Lubik131131 CC BY 3.0 / Turistika.cz / Boris-Jelinek CC BY-SA 4.0 / Oznice.cz )
Pro někoho může být zvonění pouze časový údaj, pro někoho možnost k zastavení a rozjímání.
Líbil se vám tento článek? Podpořte ho prosím jeho sdílením na sociálních sítích.
Čtěte také:
Pouze české zvony mají srdce
Čínské idiomy: Zacpat si uši při kradení zvonu
