Antonín Dvořák se svým vlasteneckým a uměleckým cítěním složil operu, která náleží k nejoblíbenějším a nejuváděnějším českým operám. V Národním divadle byla dosud uvedena ve dvanácti inscenacích, naposledy v roce 1993.
Národní divadlo 26. 4. V 19,00 hod
Autor libreta: Marie Červinková-Riegrová
Hudební nastudování: Tomáš Netopil
Dirigent: Zbyněk Miller, Tomáš Netopil, David Švec
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Lucie Holánková
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Beno Blachut
Světelný design: Daniel Tesař
Účinkují:
Hrabě Vilém z Harasova: Ondrej Mráz / Miloslav Podskalský
Bohuš z Harasova: Roman Janál / Jakub Kettner / Svatopluk Sem
Adolf z Harasova: Jiří Hájek / Jiří Kubík
Julie: Dana Burešová / Maria Kobielska / Jitka Svobodová
Filip: Zdeněk Plech / Luděk Vele / František Zahradníček
Jiří: Aleš Briscein / Jaroslav Březina / Aleš Voráček
Benda: Vladimír Doležal / Jan Ježek / Jan Markvart
Terinka: Jana Šrejma Kačírková / Kateřina Kněžíková / Alžběta Poláčková
Lotinka: Yvona Škvárová / Lenka Šmídová
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla, Kühnův dětský sbor.
Dvořákův Jakobín je opera o třech dějstvích, k níž libreto napsali Marie Červinková-Riegrová a František Ladislav Rieger. Premiéra první verze se konala 12. února 1889 v Národním divadle v Praze, premiéra druhé verze 19. června 1898 také v ND. Děj Jakobína se odehrává v českém městečku v roce 1793, který byl dobou vrcholící (a zároveň končící) Velké francouzské revoluce.
Zápletka
Příběh sleduje osudy lidí s různým společenským zařazením: Do idealizovaného českého města na konci 18. století se z Paříže vrací hraběcí syn, který byl kdysi otcem vyhnán pro svou svobodomyslnost. Než je mu dovoleno, aby se se svým otcem smířil, musí spolu se svou ženou projít klubkem maloměstských intrik, které směřují místní obyvatelé jak vůči sobě samým, tak – kvůli podezření z „jakobínství“ – vůči hraběcímu synu Bohušovi a jeho ženě. Mladý hrabě si vyjasňuje vztahy se svým otcem, hrabětem Vilémem z Harasova, i se svým bratrancem Adolfem z Harasova. Mimo nich se setkáme také se zamilovaným párem – mysliveckým mládencem Jiřím a Terinkou, dcerou učitele a regenschoriho Bendy.
Všem zúčastněným pak ztrpčuje život hraběcí purkrabí Filip spolu i s Adolfem. Antonín Dvořák při komponování Jakobína inklinoval ke stylu francouzské lyrické opery. Mistrně vystihl jednotlivé postavy a dal jim realisticky vyhraněné charaktery. Přestože pracuje s uzavřenými čísly a áriemi, dbá na vřazení jednotlivých čísel do jednolitého rámce a proudu celého díla, které tak má dějový spád a dramatický účinek.
Příběh, líčící na jedné straně poměry českého maloměsta a na straně druhé návrat „podezřelého“ emigranta zpět do vlasti, bývá často chápán v naivistické nadsázce. Je ovšem spíše nesen – především díky Dvořákovu hudebnímu géniu – ve smíšené a nejednoznačné atmosféře melancholie, sentimentu, humorného nadhledu i sebeironie. Jako v mnoha jiných podobně laděných českých dramatických dílech končí i zde všechny nakupené a vyhrocené konflikty v pokorném, smířlivém a vlídném zmoudření.
Podstatnou roli v příběhu hraje tradičně oslavovaná česká hudebnost, láskyplný vztah Čechů k hudbě, která svou vřelostí a něhou dokáže obměkčit i nejzatvrzelejší srdce. Školní scéna, v níž učitel Benda chystá s dětmi slavnostní kantátu na počest nového pána, pak patří po zásluze do zlatého fondu české opery.
Opera je nastudována v češtině a v představení jsou použity české a anglické titulky.
